také víme, že postoje k druhým lidem nemusí být podložené nějakou ob–

jektivní realitou, ale realitou (v normě či v patologii) fantazijně upravenou.

Opět je to příklad, jak psychická, řekněme virtuální, realita má dopady na

vnímání jevů vně nás (např. rodného města apod.). 

Charakteristiky domova mohou oscilovat v čase. Typické bývá výrazné

zesílení vnímání, oceňování domova ve středním a starším věku (jakýsi ná–

vrat domů). Při již zmíněných cestách do zahraničí můžeme výrazně pocí–

tit  chybění domova. Po návratu se prožívání domova opět rozostří. Také

v mnoha našich větách se časové charakteristiky objevují:  Až bude

doma... Po návratu domů... Teď už nemá domov... Začal si vážit domo–

va..." atd. 

Prožitky domova se mohou s neobyčejnou silou objevit ve společensky

kritických momentech, kdy si lidé uvědomují nebezpečí ztráty domoviny,

její podrobení, zničení, obnovení, případně znovunabytí. Vzpomeňme, ko–

lik takových okamžiků bylo v dějinách našich národů (několik letopočtů za

mnohé jiné: 1620, 1939, 1945, 1968, 1989). 

Z mnohého plyne, jak se svět a domov vzájemně propojují po liniích geo–

graficko–předmětných i psychologických, pracovně řečeno virtuálních. Ne–

může tomu být jinak, protože je–li fenomén domova součástí světa, dochá–

zí nutně k mnoha interferencím. 

Děti a dospělí ve vnímání domova

Liší se domov u dětí a u dospělých? Děti umějí domov vázat na jedno–

dušší a přenositelné jevy (knížka, hračka apod.). Snadněji na to vážou 

atmosféru domova ­ předpokládáme v zásadě pozitivní atmosféru. Dítě se,

na rozdíl od dospělých, méně snadno spokojí jen s tou atmosférou, kterou

nemůže nahmatat, držet se jí. Žije stále mnohem více v konkrétním světě,

do kterého patří osoby, věci a nějaký druh řádu určujícího, jak se všechny

ty zmíněné jevy k sobě vztahují, jak se chovají. 

Dospělí jsou schopnější abstrahovat a navzdory problémům a např. i ak–

tuální nezakotvenosti na cestách, v cizině si mohou udržet vědomí domova,

vědomí toho, že se zase domů vrátí. Tento zvláštní mechanismus „přesaho–

vání“ aktuální situace je jistě pozitivní (pomůže nám překonat mnoho sta–

rostí vírou v budoucnost), ale současně je i zdrojem mnoha trápení, když

právě o té budoucnosti pochybujeme, když očekáváme problémy a starosti.

Však také nezřídka hovoříme o našem současném, moderním vědomí jako

o stálém přemítání o minulosti (jak a co jsem udělal nebo udělat měl) nebo

51